50 odstínů rudi

Takže už 4 dny trhám třešně, ale vemu to pěkně od „začátku“. Do Cromwellu, kde právě sídlím vedla dlouhá cesta. Ještě jsem cca 14 dní od posledního příspěvku strávil v Chrisu, kde jsem dál pracoval přes agentury. Vyklízel jsem sklady a kanceláře a také jsem vysával vodu po bouři (v létě tu padaly docela masivně kroupy asi ve dvouch vlnách a celé odpoledne pršelo a silně foukalo a stím na jedné stavbě obrovského důchoďáku trošku nepočítali, tak měli pár místností značně vytopených). Následně jsem se pobalil, vrátil vypůjčené vybavení agentuře a ve čtvrtek 17/12 jsem vyrazil s Jirkou (který už 2 týdny trhal třešně na severu) směr Cromwell. Města jsou od sebe vzdálená přes 400 kilometrů, a tak jsme vyrazili už ráno. Silnice jsou v tom regionu jsou plné serpentin a ten den nebyl pouze dnem přesunu na třešně, ale hlavně den premiéry nových Hvězdných válek! :-)) už mnoho dní před odjezdem jsem řešil, kde na tak očekávaný film zajdu do kina a chtěl jsem film vidět, co nejdříve!! Když jsem už věděl, že se budu muset v té době přesouvat, tak jsem vygooglil, že nejbližší kino od Cromwellu je v Alexandře, která je asi 30 kilometrů vzdálená. Shodou okolností, zde zakotvil Honza – můj bývalý spolubydlící z Chrisu, a tak jsem se s ním dohodl a zarezervoval nám dvě místa od půl 8 večer J Prostě svět je malej a Zéland ještě menší. Cesta probíhala celkem v poho – měli jsme jedenu z přestávek u jezera Takepo – naprosto úžasné místo, kam se chci během cestování určitě vrátit a strávit zde aspoň jeden dva dny.

Jezero :)

Síla byla se mnou

Nakonec jsme dorazili do Cromwellu a našli sad, který se měl stát naším domovem na další dny (a asi i týdny). Po příjezdu jsme zavolali místnímu našemu budoucímu zaměstnavateli – farmáři Malcolmovi, s kterým už jsme byli několik týdnů v kontaktu přes emaily a telefon. Mal po chvíli dorazil a během chvíle potvrdil pozitivní dojem, který jsem z něho měl z předešlé komunikace, protože jsme po chvíli, kdy jsme se ubytovali chtěli vyrazit směr Alexandra, kde na mě čekaly ty vytoužené HVĚZDNÉ VÁÁÁÁLKY, ale v tom okamžiku najednou přestalo startovat auto. V tu chvíli jsem cítil velké znepokojení a měl jsem pocit, že mě Síla opustila a Sithové znovu ovládají galaxii. Ten pocit podtrhl i fakt, že jsem ztratil na chvíli mobil, který byl po chvilce hledání a pomoci od mistra Yody nalezen na zemi vedle auta, ale s nakřáplým sklíčkem. Balanc síly vesmíru naštěstí nastolil fakt, že mi pán prodavač v O2 poradil ať si u nich koupím ochranné (laserové samozřejmě) sklíčko a po chvíli zkoumání jsem zjistil, že je trošku naprasklé pouze to a mobil jen netknut. Uf! Mal nám v mezičase nejdříve zapůjčil startovací kabely a následně(při dalších neúspěšných pokusech o nastartování)nabídl zapůjčení auta do doby než bychom dali auto do kupy. Jirka ještě zkusil zavolat automechanikovi, od kterého si auto zakoupil a ten mu nakonec (po tom, co jsme se chvíli řídili jeho pokyny a čachrovali s motorem – a udělali nějakou takovou diagnostiku auta na dálku – co já všechno si tady nevyzkoušim a neuvidim) poradil ať zkoušíme auto roztlačit na delší rovině, což jsme nakonec (bohužel už bez pomoci síly vesmíru, ale pouze síly našich těl) udělali a úspěšně nastartovali J) Už se blížila hodina H, ale naštěstí jsme ještě vcelku v pohodě stíhali dorazit do Alexandry, která je asi 30 kilomentrů daleko. Zde už čekal Honza a vyrazil jsem s ním do…no vypadalo to trošku jako v nějaké domácím kině. Do „sálu“ se vyšlo asi 20 lidí (nějak 4 řady po 5-6 jestli si dobře pamatuju) a plátno byla taková maximálně trojitá trošku větší televize :-D Mám pocit, že kdyby EU udělalo vyhlášku o kinech a jeho rozměrech, tak by tomuhle sálečku museli přejmenovat třeba na „velkotelevizní sál“. V každém případě jsem vyfasoval 3D brýle a už během úvodních titulků moje obavy o zážitek odplynuly do ztracena, protože se plátno nakonec ukázalo jako ne zas tak malé (ale stále menší než nejmenší sál v Cinestaru) a díky blízkosti k plátnu jsem nakonec měl skvělý audiovizuální zážitek. O filmu se nebudu moc rozepisovat – byl jsem spokojenej, ale nebyl jsem MOC spokojenej ;) 

Minikino :)

V každém případě jsem o dva dny později vyrazil na třešně. Mal má několik sadů kolem Cromwellu a ten, který byl vybrán pro náš startovní, se nacházel asi 5 minut pěšky od našeho ubytování, což bylo fajn, protože jsme pracovali od 7. Nasadil jsem na sebe kšandičky, ke kterým je přidělaný malý rámek. K němu se přidá kyblík – neboli bin. Ty mají 10 litrů a mají se naplnit třešněmi cca 2-3 cm od vrchu. Plné kyblíky mají něco přes 5 kg. Tahle práce je placená úkolově – za jeden bin máme 6,5 $ s tím, že nemůžeme pracovat za méně než je minimální mzda. Ta je současně nastavená na 14,75 $. Mal nastavil pravidla tak, že bychom mělí stíhat alespoň 18 binů za 7,5 hodin, což vlastně téměř přesně vychází právě na pokrytí té minimální mzdy – vychází to, že bychom měli trhat přibližně 2,4 kyblíku za hodinu :-D tolik k matematice. Ten první den jsme zrovna trhali na sadu, který měl nejhorší stromy ze všech (ale to jsem se dozvěděl až zpětně) a také zde byly mnohem menší třešně než na ostatní. Tyto byly určeny na místní trh přímo koncovým spotřebitelům.  Navíc byly stromy dost větvené, tak jsem potřeboval jeden velký žebřík na okrajové větvě a jeden malý na vnitřek stromu. To že jsem tahal dva žebříky a musel se proplítat větvema se skoroplným kbelíkem by se ještě dalo přežít, ale největší problém se staly barvy!

Úderník první třídy před prvním sběrem

 Teď to asi vyznělo trošku rasisticky, ale na barvu se dívá prostě všude a u třešní dvojnásob. Jen zde platí (na rozdíl od většiny naší historie) čím tmavší – tím lepší. V tuto dobu teprve třešně dozrávají (prostě takový klasický prosinec, že?) a mnoho z nich je pouze rudých, ale ne tmavě rudých až fialových. A ono když člověk začíná trhat v 7 ráno a navíc třešně, které jsou ukryté pod stromem, tak v tom stínu je docela problémové rozhodnout, která třešeň je dost tmavá a která ještě ne. Navíc jsem člověk, který už na základce nechápal k čemu kupovat takové to větší temperové vybavení s 12 barvami, když stačí základních 6 a občas si je maximálně trošku naředit vodou (a to pouze, když přijde do tuhého a musí se nakreslit trošku temnější kůže u skřetů než u lidí). No během prvního dne mi supervizoři pravidelně kontrolovali můj kyblíček (stejně jako všech ostatních) a vyházeli desítky třešní. Mám pocit, že během trhání třešní, které musejí být dost rudé, by i takový Ransdorf během dopoledne zahodil svojí rudou knížku a přeorientoval se více na pravo k bezpečnějším barvám politického spektra. V každém případě jsem se během prvního dne dostal na skvělých 7 kyblíků!! Další den jsme podle prvních zpráv měli jít trhat už na lepší stromy, ale farmář si to nakonec rozmyslel a naše půlka (která bydlí na tomto sadu) zde měla zůstat i druhý den – JUPÍ! Naštěstí jsme zde trhali pouze dopoledne a odpoledne se už přesunuli na druhý sad, kde už od rána trhala druhá půlka. Trhání na druhém sadě bylo tak rozdílné jako běžet 10km s plným báglem kemení a bez něho. Stromy nebyly zdaleka tak větvené a stačil mi pouze jeden středně velký žebřík, kterým jsem se dostal ke všem větvím. Po dnu a půl beznaděje mě trošku naplnila kapka optimismu. Navíc byly třešně větší a víc jich bylo tmavších! I když jsem stále občas neprošel kontrolou a několik třešní bylo vyházeno, tak jsem si začal pomalu zvykat na barvičky a mé barevné spektrum se rozšířilo asi o 300 %! Dostal jsem se celkem na necelých 10 kbelíků. Třetí den jsme pokračovali na lepším sadu (i když v trošku jiné části) a bylo to znát. Už od rána byly lepší třešně (hlavně dopolední stromy byly super) a dostal jsem se na 17 kbelíků :-))))) Poslední den jsme trhali pouze dopoledne a i když stromy nebyly nejlepší, tak se mi povedlo udělat 10 kbelíků a následovala pauza na Vánoce. Zítra mě zase čeká trhání (a vypadá to zase na horší stromy bohužel), ale je ve mně naděje, že možná se dostanu i na nějaké normální číslo kbelíků a nakonec tu přežiju celou sezónu (do konce ledna). 

Ty lepší stromy :)

Fotka "z mého pohledu" během sběru

Dělání, dělání je lék (minimálně pro můj bankovní účet...)

Jak už asi víte tak nic není úplně zadarmo a o životě na Zélandu to platí dvojnásob. O zdejších životních nákladech jsem četl už na několika blogách a když se podíváte na zájezdy po Zélandu, tak většina z nich se pohybuje od 80 tisíc víc. Proto jsem už několik let plánoval přijet na tzv. Wokring holiday visa, která mi zajišťovala právě možnost neomezeně pracovat a tím si vydělat na všechno to cestování po těchto krásných ostrovech. Moje představa byla taková, že si najdu nějaké to místečko na 3-4 měsíce. Budu na jednom místě, kde ušetřím co nejvíce dolárků a pak vyrazím na větší cestování po ostrovech, ale jak se říká „člověk míní – Zéland mění“.  Ale vezmeme to postupně. Hned po příjezdu jsem každý večer (po tom, co jsem se vrátil z města ze zařizování účtu, IRD atd. – viz minulý článek) věnoval rozesílání svého coooool CV na všechny inzeráty, které vyhovovaly těmto kritériím – dlouhodobá práce a nejlépe práce s lidmi. Původně jsem vůbec nechtěl pracovat na sadu a nebo na stavbě. Každý večer jsem rozeslal velké množství emailů a čekal…a čekal…a čakal…:-D na mé emaily byla prakticky nulová odpověď (a když už byla, tak byla záporná) a tak se mi vysněná práce recepčního pomalu ztrácela v dálce. Samozřejmě jsem vše nevsadil jen na zasílání emailů. Letenku jsem si koupil do Christchurchu a to nebylo jen tak pro nic za nic. Tohle město jsem si vybral i právě proto, že zde je velká poptávka po dělnících a podle ohlasů na FB zde není velký problém sehnat i nekvalifikovanou práci. A tu podle všeho nejlépe člověk sežene přes agentury.

Pracovní tábory…teda agentury!

Díky velké poptávce po pracovní síle vzniklo pouze v tomto městě několik agentur, které jsou pouze místní a k tomu zde operuje množství celostátních agentur. Vygooglili jsme si jejich adresy a vyrazili jsme navštívit jejich pobočky. Nebudu nudit popisem návštěvy každé agentury, protože všechny byly dost podobné. Při vstupu jsme obdrželi formulář, kde jsme museli vyplnit naše iniciály a napsat všechny naše zkušenosti a kvalifikace. A když myslím kvalifikace, tak je hlavně zajímalo, jestli umím řídit bagr a jestli se umím ohánět kladivem. Mejch 5 let na vejšce a zkušenosti z mezinárodní firmy samozřejmě nikoho nezajímaly, a tak jsem mohl zapsat maximálně tak, že si umím nasadit přilbu a většinou nepopletu levou a pravou rukavici. Protože se tu hodně dbá na bezpečnost, tak v prakticky každé agentuře jsme museli vyplnit bezpečnostní test. V jedné nám pustili před testem video, kde jsem se dozvěděl, že pokud mi v obličeji přistane a zabodne se asi pěticentimetrový kus železného plátu, tak už nebudu tak moc moc moc krásný, jako jsem teď. Také že pád na ústa je sice krok vpřed, ale silně se nedoporučuje padat z desetimetrového lešení. Velké zklamání pro mě bylo zjištění, že zásah elektrickým proudem ze mě superhrdinu doopravdy neudělá :/ No v každém případě jsme po vyplnění testu v jedné agentuře obdrželi práci hnedle na pondělí (zrovna byl pátek). S prací jsme obdrželi vestičku, rukavice, brýle, klapky na uši a přilbu a ověšení touhle zbrojí jsme vyrazili domů. Ještě jsem si pořídil v sekáči pracovní kalhoty a už jsem byl pln očekávání, co to na mě v pondělí čeká.

Úderníkem snadno a rychle

Cesta do první práce začala docela adrenalinově. Vyrazili jsme k zastávce, kde měl zastavovat autobus 80, který nás měl dopravit téměř přes celé město na místo práce. Jenže ejhle. On tam stavěl jen autobus 60! :-D Bylo něco málo po 6 ráno a mapa, kde jsme koukali na zastávky nás evidentně den před tím zmátla a tak jsme ještě za tmy začali běhat po okolí a hledat zastávku, která musela být někde v blízkosti (pozdě jsme se dozvěděli, že byla asi o ulici a půl vedle :-D ). Bohužel bez úspěchu a tak jsem ze zoufalství začal stopovat auta. A budete překvapeni kolik aut mi ráno zastavilo (cca 3 z 15). Bohužel nikdo neměl ponětí, kde je zastávka naší 80, ale jeden týpek nás vzal autem aspoň o zastávku dál, která byla znovu pouze pro 60, která následně jela kolem a tak jsme s ní odjeli alespoň na hlavní nádraží, kde jsme už počkali na 80 (ta vyjížděla o něco déle), a tak jsme nakonec dorazili včas, ale byly to nervy. Ten den jsme pracovali na stavbě střední školy, a protože nám bylo doporučeno vzít si dlouhé kalhoty, tak jsme se slušně celý den smažili, protože jsme pracovali v cca 30 stupních na přímém sluníčku bez trochy stínu. Ten den jsem vydělal první dolary a získal první zkušenosti ze stavby. Pracovali jsme pod místním dělníkem a celý den jsem bojoval s jeho akcentem. Také jsem si poprvé všiml, že se všichni na stavbách oslovují mejt (psáno mate). Chvíli jsem uvažoval jestli náhodou nejsou všichni dělníci náruživými pijáky čaje yerba mate anebo příznivci striktních hygienických návyků, ale za celý den jsem neviděl ani jednoho, který by si připravoval tento argentinský nápoj a ani nikoho, kdo by si dopřával pravidelné dezinfekce celého těla, a tak i došlo, že se jedná o běžné oslovení mezi spolupracovníky. Prakticky celý den jsem různě rovnal a přehazoval hlínu lopatou. Věřím, že díky mému dočinění a přispění k celkovému dílu (postavil jsem asi 0,0000001 % střední školy, čímž sem mnohonásobně zlepšil budoucí výsledky studentů) bude škola fungovat a bude se zde vzdělávat mnoho budoucích laureátů Nobelových cen. Už vidím, jak jednou přivedu svojí ratolest na místo školy a ukážu, co jsem tenkrát pomáhal budovat. Dítko ke mně vzhlídne s obdivem a už nebude vyprávět ve škole, že má za otce pouze úspěšného milionáře, ale i stavitele! Horší to bude s mojí druhou prací, kterou jsme obdrželi následně a to byla demolice. Na místě demolic budu moci bohužel pouze ukázat prázdnou zarostlou louku. I když výsledek nebude tak patrný, tak jsem si na tom místě mnohem více máknul. Na demolici byla výhoda, že se jednalo o dlouhodobý kontrakt, kde jsem strávil celkem 3 týdny (což není u práce přes agenturu běžné). Také jsem musel vstával kolem 5 ráno, protože demolice začínaly už v 7 a museli jsme se přesouvat dvěma autobusy až na místo. V agentuře nám tato práce byla představena tak, že naše hlavní náplň mělo být hlavně pozorování. To zní asi zvláštně, ale kvůli zemětřesení se místní vláda rozhodla odkoupit a zbourat všechny baráky u útesů a skal, které byly potenciálně nejvíce ohroženy možným sesuvem půdy. A kvůli předpisům je potřeba, aby vždycky někdo pozoroval skálu jestli se náhodou nepohne a nezavalí pracující dělníky. To, že se to stane zrovna během práce bylo podobně pravděpodobné, jako že si dáte řetízek do špatného hrníčku (Kdo viděl Ano šéfe, tak pochopí :-D ). Ovšem to jsem při přijímání této práce nevěděl, a tak jsem chvíli váhal, protože se jednalo podle všeho mělo jednat o zodpovědnou práci. Nakonec jsem ji přijal, ale ve výsledku jsem první dva týdny pouze dělničil a k hlídání skal jsem se dostal až ke konci. Zélanďani hodně dbají na místní životní prostředí, a proto nebyla demolice žádná sranda. Jednalo se spíše o kompletní rozebrání a roztřídění celého baráku a věřte mi, že takový polystyren se rozhodně moc rád nerozděluje od cihel, ke kterým je připoután a počítal, že s nimi bude v dobrém i ve zlém až do skonání věků. Tuhle hmotu už nechci nikdy vidět - vyhlašuji zákaz polystyrenových nástěnek v mém okolí na hodně dlouhou dobu! :-D Měli jsme tam skvělého šéfa – jmenoval se Manu. Hned od začátku jsme si padli do oka, a tak mě práce o to více bavila. Stali jsme se kamarádi a zašli spolu i párkrát na pivo. Nakonec mě chtěl pozvat na dovolenou se svojí rodinou. V tu chvíli jsem se začal cítit trapně a tak jsem musel na hodinu odejít, protože jeho přízeň byla tak silná, že jsem se bál, aby mu to nenarušilo rodinné vztahy….ehm…tohle všechno si ODironizujte a převraťte do naprostého opaku :-D Nebudu rozepisovat více, co všechno se na demolicích stalo, ale šéfík mi celou tu šílenou práci ještě více okořenit - choval se naprosto hrozně a odešlo kvůli němu mnoho dalších brigádníků - byl prostě prototyp šéfak, pod kterým fakt nechcete pracovat, a tak jsem bohužel musel v jednu chvíli odejít nahodinu. Nebyla to příjemná zkušenost, ale aspoň jsem si ověřil teorii, že na idiota člověk narazí na každém rohu.

Stavba školy

Odměna od šéfa na cestě domů - byl moc dobrej :)

Demolice!

Zařídil jse si i ještěrku - i když převážně "na místě"

Nejhorší z nejhorších - odstraňování polystyrenu ze zdí - páčidlem a lopatou - dream job

Demolice pokračovala..

A takhle to už vypadalo bez té bíle hmoty!

Nastoupila následně technika

Další práce

Už během demolic jsem využil jeden volný víkend a pracoval na uklízení stanů po jedné místní velké akci (nějaký veletrh). Den a půl jsem skládal v partě cca 10 lidí obrovský stan, který měl rozměry cca 150 x 15 metrů. Výhoda té práce byl oběd, který jsme měli zdarma a skládal se z výborných sendvičů. Dále jsem po odchodu z demolic půl dne roznášel cihly po lešení kolem baráku a také den vybaloval kontejner ve firmě na výrobu vozíků. Ten den bylo slušené vedro a být namáčknutý u střechy kontejneru nebyl žádný medík :-D Teď  jsem 4 dny připravoval místní wine and food festival a zítra jdu pomáhat uklízet po festivalu. V průměru tu pracuji kolem 6 dnů v týdnu a 9 hodin denně. Nevím jak pracují dělníci v ČR, ale zde je nejčastější pracovní doba právě kolem 9-10 hodin. Až na jeden týden mam víceméně stále práci, protože spolupracuji s více agenturami. Jsem rozhodně rád, že jsem v Christchurchu, protože v jiných místech Zélandu je ještě obtížnější sehnat práci a i zde to nebyl žádný medík. Také jsem si vydělal několik puchýřů a různých dalších památek - to víže inženýrek z kanclu vyjel na Zéland makat rukama :-D No a pomalu se chystám odjet za 14 dní na třešně a do té doby ještě možná nějaké dělnické práce vyzkouším :-D 

Také jsem jednou dostal za úkol z tohole motance vyrobit dva kotouče

A docela se mi to podařilo :-)

Tenhle kontejner byl plnej a tam nahoře byly pneumatiky, pro které jsem lezl

Na mém stavu je asi dobře vidět, jak jsem se v tu chvíli cítil :-D

A při přívě festivalu jsem potkal Gandalfa! :)

Koloběh byrokracie

Takže už jsem přes 30 dní na Zélandu a už mam vydělané první dolary na účtě, ale cesta se k ním dostat nebyla zdaleka tak jednoduchá a tím teď nemyslím si je odpracovat. Člověk by řekl, že když si zažádám o víza která se jmenují WORKING holiday, tak páni úředníci budou očekávat, že si sem nejedu jen válet šunky (to bych mohl na turistická víza taky a nestálo by to tolik úsilí to získat), ale že se jedu překvapivě taky pracovat! A k legální práci na NZ potřebuji  bankovní účet a následně IRD číslo. To mě zařadí do místního daňového systému a každý zaměstnavatel takové číslo vyžaduje. Už při příletu jsme věděli následující – musíme nejdříve získat bankovní účet, který potřebujeme právě k žádosti o IRD. A co je potřeba k bankovnímu účtu? Mít nějakou adresu na Zélandu. Ještě před dvěma měsíci stačil vlastnoručně napsaný dopis, kde je napsáno, že ta a ta osoba (já) bydlí na této adrese. Ale to bych asi nemohl být já, aby to všechno bylo tak jednoduché…

Bankovní účet

Samozřejmě jsem před příletem četl různé rady a diskuse na téma „zařizování BÚ na Zélandu“. Jirka navíc poukázal na možnost založení účtu už z domova a následném aktivování na místě, čímž bychom podle všeho měli obejít povinnost doložení místní adresy, protože bychom měli účet na naší adresu z domu. Stačilo poslat pár dokumentů ověřených od notáře, vyplněný formulář a následně jen dojít na pobočku s naším pasem a bylo by to. Na letišti jsem si při pořízení simky pro jistotu nechali vystavit fakturu a na ní nechali napsat adresu našeho hostitele a celé to od nich orazítkovat. Když jsme přišli na pobočku Kiwi bank, která má společné prostory s poštou, tak jsme ovšem uslyšeli zápornou odpověď. Před necelým měsícem celý proces zpřísnili a ani faktura a ani to, že jsme doložili adresu z domu nestačí. Musíme doložit NZ adresu a to prý nejlépe přijatým dopisem. Naprostá nelogičnost právě začínala nabírat na obrátkách. Je přece jasné, že když přijedu z cizí země na working holiday visa, tak nejspíše nemám trvalou adresu na NZ (Kdo by to byl čekal?!?) a nejspíše tu ani neplátím složenky, protože tu právě nemám ten účet a nemám zde příjmy. Druhý den jsem se vrátil s dopisem od Petera, kde deklaroval, že bydlíme na jeho adrese. Bohužel nám stejná paní řekla, že jí to nestačí. Snažil jsem se jí to vysvětlit a ukazoval jsem i fakturu z Vodafonu. Trošku jsem zahrál na city a nevím jestli zrovna potřebovala splnit limity a nebo ji moje angličtina a úsměv přesvědčily, ale nakonec nám účet otevřela! Jupí!!! Po 2 dnech máme konečně účet! Teď už jít jen o přepážku vedle do pošty, kde zažádáme na IRD a máme po starostech….

IRD

Jo jo chyba lávky! Na internetu sice mají stále napsáno, že se o IRD dá zažádat na každé pobočce pošty, ale skutečnost už je poslední měsíc jiná. Žádost můžeme podat jen na speciálním úřadě, který je několik kilometrů od nás. Ten den jsme dospávali ještě časový posun a tak už jsme neměli šanci vyrazit na úřad. Druhý den jsem se asi po hodině cesty dokodrcali na slavný IRD úřad s tím, že vystojíme frontu a tím bude celá akce u konce. Fronta nebyla dlouhá a tak jsme po chvíli předložili vyplněný formulář a přidali jsme i další formality. V tom nás ale pán za přepážkou upozornil, že nám chybí dokument, který byl dosvědčoval, že máme aktivní účet! Jenže paní v bance i přesto, že znala naše plány, tak nám zapomněla takový dokument vydat. A to už jsme měli za sebou bloudění po městě a další srandy. Byl to náš 3. Den na Zélandu a všechny ty 3 dny propršelo a foukal vítr a my běhali po městě (ani jeden z nás neměl auto) a tam jsme se dozvěděli, že pobočka banky je někde na Ferry roud a je pár kilometrů daleko. Byli jsme už pár dní na Zélandu a věděli jsme, že každý den nás stojí dolary a bez IRD čísla se nikam nehneme, a tak jsme přes značnou únavu vyrazili a tak jsme do navigace zadali „Ferry roud“ a vyrazili. Po několika kilometrech jsme dorazili na ZAČÁTEK roud, kterou jsem překřtil následně ve své hlavě v HELL road, protože tady mají ten systém ulic trošku jiný a asi mě mohlo napadnout, že road bude „trošičku“ delší než běžná street. A taky byla! Samotná Ferry je dlouhá několik kilometrů a my nevěděli v které části se nachází naše vysněná Kiwi banka a tak jsme vyšli. A šli a šli jsme. Já sice na Zéland přijel hlavně kvůli výletům, ale nepředstavoval jsem si, že nachodím první desítky kilometrů po betonovém městě. Po cca hodině cesty jsme dorazili ke Kiwi bance –  dokument byl nadosah ruky.  Slečně za přepážkou jsem vysvětlil náš problém. Zaběhla se optat za kolegyní a spolu nám s úsměvem vysvětlili, že oni jsou pouze malá pobočka Kiwibanky a že pokud chceme takový dokument, tak musíme na větší pobočku, která se taky nachází na Hell (Ferry) roud. No šak to je super ne? Asi jen 2-3 kilometry po stejné ulici – to se aspoň neztratíme! Jeeej! Vyšli jsme z pobočky a sedli jsme si na blízkou zastávku a dumali, co budeme dělat dál. Oba jsme byli unavení a hlavně jsme věděli, že se blíží zavírací doba a odpoledne se pomalu přešoupává k večeru. A co teď?!? Na(ne)štěstí mě napadlo něco, co mě mohlo dopadnout už asi o 6 hodin dříve a mohlo nám to ušetřit spoustu starostí (ale asi lepší pozdě než nikdy). A rozhodl jsem se zatelefonovat do banky slečně, s kterou jsme řešili založení účtu z ČR. Asi jsem nebyl zdaleka jediný, kdo jí žádal o tento dokument, a tak mi řekla, že mě i Jirkou pošle na mail dokument potvrzující založení. Parádička! Protože už nebyl čas si ho nikde vytisknout a už vůbec ne ho donést na úřad, tak jsme se druhé den vydali znovu do města a konečně zažádali se všemi potřebnými dokumenty, které jsme si vytiskli v místní knihovně. A za 14 dní jsem se na stejném místě stavil pro IRD. Těch 14 dní jsme samozřejmě nelenili a ještě ten den jsme začali hledat práci, ale o tom až příště

Jsem si vědomej toho, že tento příspěvek asi nebyl úplně nejzábavnější, ale k tomuhle velkému dobrodružství samozřejmě patří i spousta starostí a ne úplně příjemného zařizování a papírování – stejně jako všude a to ať je to Zéland a nebo naše vlast – tak příště o hledání práce a pracovních zážitcích J

Bydlení na Zélandu

Tak jsem tady! Dorazil jsem ke Craigovi domů. Ten nás dovedl do baráčku a následně vyrazil směr práce a nechal nás tu samotné s tím, že se máme chovat jako doma J No není to krása? Couchsurfing je hodně specifická služba, kdy lidé nechávají u sebe přespat ostatní z celého světa naprosto zdarma. Většinou se přinese alespoň nějaké dárek jako poděkování a nebo uvaří hostiteli. My jsme přivezli české pivo (Bohužel v plastu, ale jak to jinak vevést na takovou vzdálenost, že?) a do dneška chodím do práce s flaškou od Kozla, ale už je bohužel nějakou chvíli pouze plná vody :/ :D Couchsurfing vyžaduje určitou dávku důvěry z abou stran. Obě strany musí věřit trošku té druhé, protože se lidé znají pouze z internetu. Samozřejmě je to trošku jednodušší protože všichni musejí o sobě vyplnit nějaké základní informace a hlavně každý uživatel couchsurfingu může následně napsat pozitivní a nebo negativní referenci na své hosty a hostitele.  U Craiga se nebylo čeho bát, protože měl velké množství pozitivních hodnocení, ale já například ještě neměl ani jednu a stejně mě Craig s Peterem přivítali ve vlastním domě a následně mě tam nechali s Jirkou samotné! J Tohle místo se mi stalo na další 3 týdny domovem. Původně jsme oba s Jirkou zažádali o couchsurfing na dvě noci s tím, že si následně zařídíme nějaké „normální“ ubytování. Po večerech se nás hostitelé vyptávali na naše plány a když zjistili, že ještě nevíme a nemáme zařízené všechny věci, tak nám nabídli dlouhodobější ubytování, které jsme s radostí přijali. Vypili jsme dohromady česká piva a několik večerů dobře prokecali z hostitelů se vyklubali pohodoví maníci, kteří se znají už přes 25 let z dob, kdy spolu sloužili v profesionální armádě Nového Zélandu. Nyní se podle všeho stali profesionální hostitelé.

Peter nám uvařil večeři - byla to mňamka

 Mají odpověď na každou otázku, která napadne nově příchozího člověka do města a v jejich domě je možná najít mnoho map, jízdních řádů, vizitek na agentury a mnoho dalších užitečných věcí usnadňujících život. Původně jsem zde měl zůstat dvě noci, ale když Peter viděl, že trošku bojujeme s hledáním ubytování a zařizování dalších věcí, tak nám nabídl dlouhodobější pobyt a oba jsme s Jirkou této nabídky moc rádi využili. Jednou ze skvělých věcí na našem pobytu u Petera, bylo to že jsme poznali mnoho dalších cestovatelů (couchsuferů), kteří u Petera pobyli pár nocí. Nějakou dobu jsem dokonce měl samostatný pokoj. Většinu nocí jsme spali v obýváku, kde s námi podřimoval ještě další člen domácnosti – Horse J V slovníku byste našli, že je to anglické označení pro koně, ale naštěstí jsme nespali ve stáji, ale v obýváku :-D Horse bylo jméno psa a docela trefné, protože skoro nabýval „koňských“ rozměrů. Ale jednalo se o naprosto pohodového „hafánka“, která celou noc v klidu prospal a nedělal žádné problémy J

V průběhu našeho ubytování u Petera se vyrojila jedna možnost stěhování úplnou náhodou. Jak už jsem asi zmínil, tak před odjezdem na NZ jsem napsal velkému množství lidí na couchsurfingu a mezi nima byl i Richard. Ten mi ovšem odepsal až v době, kdy jsem byl už na Taiwanu a už jsem měl zajištěno první ubytování u Petera a tak jsem to nějak více nejdříve neřešil. On ovšem komunikoval i s Jirkou(který mu samozřejmě taky napsal před odletem) a z následné konverzace vyšlo, že nenabízí pouze couchsurfing, ale i dlouhodobé ubytování za běžný nájem a má i nějaké kontakty na práci. A tak jsme se s Jirkou rozhodli vzít příležitost za pačesy a dát si sťuka s Richardem. Ten den jsme pouze dorazili z práce a rovnou vyrazili plni očekávání na setkání. Bylo už pozdě večer, ale bylo docela teplé počasí, a tak jsem vyrazil pouze v kraťasech a tričku. Už když jsme čekali na příjezd jeho auta, tak se trošku více oteplilo. Na NZ nejsou teplejší večery výjimkou, ale většinou jsou až v pozdějších měsících, ale říkal jsem si, že možná přišlo předčasně léto J Po chvíli přijelo Richardovo auto a mi si přisedli. V tu chvíli mi to všechno docvaklo, protože nám na uvítanou řekl něco jako: „Božíčku to jsou všechny věcičky, které máte?.“ Uviděl jsem rozesmátou tvář, na které seděly červeno-růžové brejle a naprosto se mi vyjasnilo :-D Auto řídil němec kolem 25 let a vedle něho seděl Richard, který si myslel, že se asi rovnou nastěhujeme do baráku k lidem, které jsme nikdy neviděli a na místo, které vůbec neznáme. Následná návštěva v supermarketu potvrdila mé domněnky, že němec je ve skutečnosti novým přítelem čtyřicátníka Richarda, protože jejich letmé doteky u kasy nešly přehlédnout přes celou nákupní halu :-D Nic proti naším čtyřprocentním spoluobčanům nemám, ale Richard byl zrovna ten typ takové hodně „nepříjemného“ člověka. Od první vteřiny našeho setkání jsem z něho měl špatný pocit. Následně jsme navštívili jeho barák, který byl v naprosto otřesném stavu a bydlelo v něm asi dalších 10 lidí a za společný pokoj chtěl od každého kolem 140 dolarů – no naprostá hrůza! Neuklizeno, zakouřeno, zatuchlo! Nic, kde by člověk chtěl strávit minutu. Poté začal básnit o nějakých neexistujících  pracovních příležitostech, které zahlídnul na webech, ale nemá žádné kontakty nebo jasnější představu o práci. Prostě naprosto otřesná a zbytečná návštěva. Naštěstí nás po chvíli odvezl domů, kde jsem pln vděčnosti objal naše hostitele a poděkoval, protože s představou, že bych začal svůj pobyt u Richarda mi přešel najednou obývák u Petera jako pětihvězdičkový hotel. Ale nic netrvá věčně. I když Peter nám následně nabídnul ubytování za peníze, které jsme přijali, tak nakonec nastala chvíle, kdy jsem si uvědomil, že musím jít dál a přestěhovat se do normálního bydlení s postelí a ideálně svojí místností. Na Důvod stěhování se můžete podívat níže. 

Chodící zhouba - Největší ze sluhů Saurona

Nenechte se zmást jeho roztomilým vzezřením – jedná se o nejproradnějšího služebníka, který používá svoji roztomilost jako svojí zbraň. Peter koupil dceři toto monstrum právě, když jsem se dostával do pracovního procesu a samozřejmě s námi „spalo“ v obýváku. Ty uvozovky jsou tam naprosto záměrně, protože právě v dobu, kdy jsem chtěl po 10 hodinách v práci spát a být ready na další šichtu, tak hafánek měl jiné plány a mezi ně patřily různé disciplíny jako kňučení, skákání po mé ležící maličkosti, vylučování různých více-či-méně tekutých jedů po celé místnosti a další tríčky, kterými ho Sauron vybavil pro boj se silami dobra(mnou). A není nad to vstávat po takové noci v 5 hodin na další desetihodinovou šichtu. Hned po první noci jsem si začal hledat nové útočiště a to hledání nebylo tak jednoduché. Lidé neodepisovali a když už odepisovali, tak s nima byla velice těžká domluva. Jeden volný den jsem věnoval návštěvě bytů a domů a v tom jsem narazil na skvělé ubytování ve velkém domě, kde bydlel jeden můj kamarád z práce. On se stěhoval a tak zde bylo místo. V baráku bydlelo mnoho mladých lidí a vlastnil ho japončík, s kterým jsem se domluvil, že mu zítra dám vědět, ale předběžně bych to vzal a poprosil ho o rezervaci. Řekl, že není problém a tak jsem se pomalu těšil na nové bydlení v blízkosti centra. O rezervaci jsem si řekl proto, že jsem měl naplánované ubytování ještě někde v lepší lokalitě a dokonce za lepší peníze. Z prohlídky bohužel nakonec sešlo, ale to mě díky rezervaci moc netrápilo. Sauronův hafánek se v noci činil jako vždy a já v práci upínal všechny svoje myšlenky k novému klidnému bydlení. Po práci jsem volal japončíkovi, že se teda přijedu ještě ten den přestěhovat, ale to bych nebyl já, aby to bylo moc jednoduché. V odpověď jsem totiž dostal velice lámanou angličtinou vyrozumění o tom, že má rezervace záhadně zmizela a ubytování se ruší. Do teď moc nechápu důvody, ale v tu chvíli byl můj entusiasmus na záporném bodě. Další noc s psíčkem přede mnou!!! Další den jsem přes svůj další kontakt řešil možnost úplného odjezdu z města na sady, když jsem náhodou obdržel kontakt na kluka z Čech, který pronajímá pokoj v baráku. Když jsem se podíval do mapy, tak jsem zjistil, že se barák nachází asi 800 metrů od mého současného bydliště. Okamžitě jsem se odpoledne vydal na prohlídku a poznal jsem 3 pohodové kluky z Čech, kteří barák obývají. Představa toho mě naprosto nadchla a tak jsem okamžitě přijal nabídku a druhé den jsem se po práci odstěhoval. Stěhoval jsem se až druhý den, protože zrovna jsem mohl přespat v samostatném pokoji u Petera, a tak jsem nemusel spěchat. A od té doby bydlím už 2. Týden tady. Bohužel jsem stále daleko od centra, ale bydlení je tu naprosto parádní a užívám si svého vlastního pokoje, z kterého zrovna píšu tento blog (a psal jsem i minulý). Zatím tu mám v plánu ještě cca 2-3 týdny zůstat, ale tady na Zélandu člověk nikdy neví J Příště se rozepíšu o papírování kolem příjezdu a hledání práce J A ano – už mi jdou vkládat obrázky jupííí.