Koloběh byrokracie

Takže už jsem přes 30 dní na Zélandu a už mam vydělané první dolary na účtě, ale cesta se k ním dostat nebyla zdaleka tak jednoduchá a tím teď nemyslím si je odpracovat. Člověk by řekl, že když si zažádám o víza která se jmenují WORKING holiday, tak páni úředníci budou očekávat, že si sem nejedu jen válet šunky (to bych mohl na turistická víza taky a nestálo by to tolik úsilí to získat), ale že se jedu překvapivě taky pracovat! A k legální práci na NZ potřebuji  bankovní účet a následně IRD číslo. To mě zařadí do místního daňového systému a každý zaměstnavatel takové číslo vyžaduje. Už při příletu jsme věděli následující – musíme nejdříve získat bankovní účet, který potřebujeme právě k žádosti o IRD. A co je potřeba k bankovnímu účtu? Mít nějakou adresu na Zélandu. Ještě před dvěma měsíci stačil vlastnoručně napsaný dopis, kde je napsáno, že ta a ta osoba (já) bydlí na této adrese. Ale to bych asi nemohl být já, aby to všechno bylo tak jednoduché…

Bankovní účet

Samozřejmě jsem před příletem četl různé rady a diskuse na téma „zařizování BÚ na Zélandu“. Jirka navíc poukázal na možnost založení účtu už z domova a následném aktivování na místě, čímž bychom podle všeho měli obejít povinnost doložení místní adresy, protože bychom měli účet na naší adresu z domu. Stačilo poslat pár dokumentů ověřených od notáře, vyplněný formulář a následně jen dojít na pobočku s naším pasem a bylo by to. Na letišti jsem si při pořízení simky pro jistotu nechali vystavit fakturu a na ní nechali napsat adresu našeho hostitele a celé to od nich orazítkovat. Když jsme přišli na pobočku Kiwi bank, která má společné prostory s poštou, tak jsme ovšem uslyšeli zápornou odpověď. Před necelým měsícem celý proces zpřísnili a ani faktura a ani to, že jsme doložili adresu z domu nestačí. Musíme doložit NZ adresu a to prý nejlépe přijatým dopisem. Naprostá nelogičnost právě začínala nabírat na obrátkách. Je přece jasné, že když přijedu z cizí země na working holiday visa, tak nejspíše nemám trvalou adresu na NZ (Kdo by to byl čekal?!?) a nejspíše tu ani neplátím složenky, protože tu právě nemám ten účet a nemám zde příjmy. Druhý den jsem se vrátil s dopisem od Petera, kde deklaroval, že bydlíme na jeho adrese. Bohužel nám stejná paní řekla, že jí to nestačí. Snažil jsem se jí to vysvětlit a ukazoval jsem i fakturu z Vodafonu. Trošku jsem zahrál na city a nevím jestli zrovna potřebovala splnit limity a nebo ji moje angličtina a úsměv přesvědčily, ale nakonec nám účet otevřela! Jupí!!! Po 2 dnech máme konečně účet! Teď už jít jen o přepážku vedle do pošty, kde zažádáme na IRD a máme po starostech….

IRD

Jo jo chyba lávky! Na internetu sice mají stále napsáno, že se o IRD dá zažádat na každé pobočce pošty, ale skutečnost už je poslední měsíc jiná. Žádost můžeme podat jen na speciálním úřadě, který je několik kilometrů od nás. Ten den jsme dospávali ještě časový posun a tak už jsme neměli šanci vyrazit na úřad. Druhý den jsem se asi po hodině cesty dokodrcali na slavný IRD úřad s tím, že vystojíme frontu a tím bude celá akce u konce. Fronta nebyla dlouhá a tak jsme po chvíli předložili vyplněný formulář a přidali jsme i další formality. V tom nás ale pán za přepážkou upozornil, že nám chybí dokument, který byl dosvědčoval, že máme aktivní účet! Jenže paní v bance i přesto, že znala naše plány, tak nám zapomněla takový dokument vydat. A to už jsme měli za sebou bloudění po městě a další srandy. Byl to náš 3. Den na Zélandu a všechny ty 3 dny propršelo a foukal vítr a my běhali po městě (ani jeden z nás neměl auto) a tam jsme se dozvěděli, že pobočka banky je někde na Ferry roud a je pár kilometrů daleko. Byli jsme už pár dní na Zélandu a věděli jsme, že každý den nás stojí dolary a bez IRD čísla se nikam nehneme, a tak jsme přes značnou únavu vyrazili a tak jsme do navigace zadali „Ferry roud“ a vyrazili. Po několika kilometrech jsme dorazili na ZAČÁTEK roud, kterou jsem překřtil následně ve své hlavě v HELL road, protože tady mají ten systém ulic trošku jiný a asi mě mohlo napadnout, že road bude „trošičku“ delší než běžná street. A taky byla! Samotná Ferry je dlouhá několik kilometrů a my nevěděli v které části se nachází naše vysněná Kiwi banka a tak jsme vyšli. A šli a šli jsme. Já sice na Zéland přijel hlavně kvůli výletům, ale nepředstavoval jsem si, že nachodím první desítky kilometrů po betonovém městě. Po cca hodině cesty jsme dorazili ke Kiwi bance –  dokument byl nadosah ruky.  Slečně za přepážkou jsem vysvětlil náš problém. Zaběhla se optat za kolegyní a spolu nám s úsměvem vysvětlili, že oni jsou pouze malá pobočka Kiwibanky a že pokud chceme takový dokument, tak musíme na větší pobočku, která se taky nachází na Hell (Ferry) roud. No šak to je super ne? Asi jen 2-3 kilometry po stejné ulici – to se aspoň neztratíme! Jeeej! Vyšli jsme z pobočky a sedli jsme si na blízkou zastávku a dumali, co budeme dělat dál. Oba jsme byli unavení a hlavně jsme věděli, že se blíží zavírací doba a odpoledne se pomalu přešoupává k večeru. A co teď?!? Na(ne)štěstí mě napadlo něco, co mě mohlo dopadnout už asi o 6 hodin dříve a mohlo nám to ušetřit spoustu starostí (ale asi lepší pozdě než nikdy). A rozhodl jsem se zatelefonovat do banky slečně, s kterou jsme řešili založení účtu z ČR. Asi jsem nebyl zdaleka jediný, kdo jí žádal o tento dokument, a tak mi řekla, že mě i Jirkou pošle na mail dokument potvrzující založení. Parádička! Protože už nebyl čas si ho nikde vytisknout a už vůbec ne ho donést na úřad, tak jsme se druhé den vydali znovu do města a konečně zažádali se všemi potřebnými dokumenty, které jsme si vytiskli v místní knihovně. A za 14 dní jsem se na stejném místě stavil pro IRD. Těch 14 dní jsme samozřejmě nelenili a ještě ten den jsme začali hledat práci, ale o tom až příště

Jsem si vědomej toho, že tento příspěvek asi nebyl úplně nejzábavnější, ale k tomuhle velkému dobrodružství samozřejmě patří i spousta starostí a ne úplně příjemného zařizování a papírování – stejně jako všude a to ať je to Zéland a nebo naše vlast – tak příště o hledání práce a pracovních zážitcích J

Bydlení na Zélandu

Tak jsem tady! Dorazil jsem ke Craigovi domů. Ten nás dovedl do baráčku a následně vyrazil směr práce a nechal nás tu samotné s tím, že se máme chovat jako doma J No není to krása? Couchsurfing je hodně specifická služba, kdy lidé nechávají u sebe přespat ostatní z celého světa naprosto zdarma. Většinou se přinese alespoň nějaké dárek jako poděkování a nebo uvaří hostiteli. My jsme přivezli české pivo (Bohužel v plastu, ale jak to jinak vevést na takovou vzdálenost, že?) a do dneška chodím do práce s flaškou od Kozla, ale už je bohužel nějakou chvíli pouze plná vody :/ :D Couchsurfing vyžaduje určitou dávku důvěry z abou stran. Obě strany musí věřit trošku té druhé, protože se lidé znají pouze z internetu. Samozřejmě je to trošku jednodušší protože všichni musejí o sobě vyplnit nějaké základní informace a hlavně každý uživatel couchsurfingu může následně napsat pozitivní a nebo negativní referenci na své hosty a hostitele.  U Craiga se nebylo čeho bát, protože měl velké množství pozitivních hodnocení, ale já například ještě neměl ani jednu a stejně mě Craig s Peterem přivítali ve vlastním domě a následně mě tam nechali s Jirkou samotné! J Tohle místo se mi stalo na další 3 týdny domovem. Původně jsme oba s Jirkou zažádali o couchsurfing na dvě noci s tím, že si následně zařídíme nějaké „normální“ ubytování. Po večerech se nás hostitelé vyptávali na naše plány a když zjistili, že ještě nevíme a nemáme zařízené všechny věci, tak nám nabídli dlouhodobější ubytování, které jsme s radostí přijali. Vypili jsme dohromady česká piva a několik večerů dobře prokecali z hostitelů se vyklubali pohodoví maníci, kteří se znají už přes 25 let z dob, kdy spolu sloužili v profesionální armádě Nového Zélandu. Nyní se podle všeho stali profesionální hostitelé.

Peter nám uvařil večeři - byla to mňamka

 Mají odpověď na každou otázku, která napadne nově příchozího člověka do města a v jejich domě je možná najít mnoho map, jízdních řádů, vizitek na agentury a mnoho dalších užitečných věcí usnadňujících život. Původně jsem zde měl zůstat dvě noci, ale když Peter viděl, že trošku bojujeme s hledáním ubytování a zařizování dalších věcí, tak nám nabídl dlouhodobější pobyt a oba jsme s Jirkou této nabídky moc rádi využili. Jednou ze skvělých věcí na našem pobytu u Petera, bylo to že jsme poznali mnoho dalších cestovatelů (couchsuferů), kteří u Petera pobyli pár nocí. Nějakou dobu jsem dokonce měl samostatný pokoj. Většinu nocí jsme spali v obýváku, kde s námi podřimoval ještě další člen domácnosti – Horse J V slovníku byste našli, že je to anglické označení pro koně, ale naštěstí jsme nespali ve stáji, ale v obýváku :-D Horse bylo jméno psa a docela trefné, protože skoro nabýval „koňských“ rozměrů. Ale jednalo se o naprosto pohodového „hafánka“, která celou noc v klidu prospal a nedělal žádné problémy J

V průběhu našeho ubytování u Petera se vyrojila jedna možnost stěhování úplnou náhodou. Jak už jsem asi zmínil, tak před odjezdem na NZ jsem napsal velkému množství lidí na couchsurfingu a mezi nima byl i Richard. Ten mi ovšem odepsal až v době, kdy jsem byl už na Taiwanu a už jsem měl zajištěno první ubytování u Petera a tak jsem to nějak více nejdříve neřešil. On ovšem komunikoval i s Jirkou(který mu samozřejmě taky napsal před odletem) a z následné konverzace vyšlo, že nenabízí pouze couchsurfing, ale i dlouhodobé ubytování za běžný nájem a má i nějaké kontakty na práci. A tak jsme se s Jirkou rozhodli vzít příležitost za pačesy a dát si sťuka s Richardem. Ten den jsme pouze dorazili z práce a rovnou vyrazili plni očekávání na setkání. Bylo už pozdě večer, ale bylo docela teplé počasí, a tak jsem vyrazil pouze v kraťasech a tričku. Už když jsme čekali na příjezd jeho auta, tak se trošku více oteplilo. Na NZ nejsou teplejší večery výjimkou, ale většinou jsou až v pozdějších měsících, ale říkal jsem si, že možná přišlo předčasně léto J Po chvíli přijelo Richardovo auto a mi si přisedli. V tu chvíli mi to všechno docvaklo, protože nám na uvítanou řekl něco jako: „Božíčku to jsou všechny věcičky, které máte?.“ Uviděl jsem rozesmátou tvář, na které seděly červeno-růžové brejle a naprosto se mi vyjasnilo :-D Auto řídil němec kolem 25 let a vedle něho seděl Richard, který si myslel, že se asi rovnou nastěhujeme do baráku k lidem, které jsme nikdy neviděli a na místo, které vůbec neznáme. Následná návštěva v supermarketu potvrdila mé domněnky, že němec je ve skutečnosti novým přítelem čtyřicátníka Richarda, protože jejich letmé doteky u kasy nešly přehlédnout přes celou nákupní halu :-D Nic proti naším čtyřprocentním spoluobčanům nemám, ale Richard byl zrovna ten typ takové hodně „nepříjemného“ člověka. Od první vteřiny našeho setkání jsem z něho měl špatný pocit. Následně jsme navštívili jeho barák, který byl v naprosto otřesném stavu a bydlelo v něm asi dalších 10 lidí a za společný pokoj chtěl od každého kolem 140 dolarů – no naprostá hrůza! Neuklizeno, zakouřeno, zatuchlo! Nic, kde by člověk chtěl strávit minutu. Poté začal básnit o nějakých neexistujících  pracovních příležitostech, které zahlídnul na webech, ale nemá žádné kontakty nebo jasnější představu o práci. Prostě naprosto otřesná a zbytečná návštěva. Naštěstí nás po chvíli odvezl domů, kde jsem pln vděčnosti objal naše hostitele a poděkoval, protože s představou, že bych začal svůj pobyt u Richarda mi přešel najednou obývák u Petera jako pětihvězdičkový hotel. Ale nic netrvá věčně. I když Peter nám následně nabídnul ubytování za peníze, které jsme přijali, tak nakonec nastala chvíle, kdy jsem si uvědomil, že musím jít dál a přestěhovat se do normálního bydlení s postelí a ideálně svojí místností. Na Důvod stěhování se můžete podívat níže. 

Chodící zhouba - Největší ze sluhů Saurona

Nenechte se zmást jeho roztomilým vzezřením – jedná se o nejproradnějšího služebníka, který používá svoji roztomilost jako svojí zbraň. Peter koupil dceři toto monstrum právě, když jsem se dostával do pracovního procesu a samozřejmě s námi „spalo“ v obýváku. Ty uvozovky jsou tam naprosto záměrně, protože právě v dobu, kdy jsem chtěl po 10 hodinách v práci spát a být ready na další šichtu, tak hafánek měl jiné plány a mezi ně patřily různé disciplíny jako kňučení, skákání po mé ležící maličkosti, vylučování různých více-či-méně tekutých jedů po celé místnosti a další tríčky, kterými ho Sauron vybavil pro boj se silami dobra(mnou). A není nad to vstávat po takové noci v 5 hodin na další desetihodinovou šichtu. Hned po první noci jsem si začal hledat nové útočiště a to hledání nebylo tak jednoduché. Lidé neodepisovali a když už odepisovali, tak s nima byla velice těžká domluva. Jeden volný den jsem věnoval návštěvě bytů a domů a v tom jsem narazil na skvělé ubytování ve velkém domě, kde bydlel jeden můj kamarád z práce. On se stěhoval a tak zde bylo místo. V baráku bydlelo mnoho mladých lidí a vlastnil ho japončík, s kterým jsem se domluvil, že mu zítra dám vědět, ale předběžně bych to vzal a poprosil ho o rezervaci. Řekl, že není problém a tak jsem se pomalu těšil na nové bydlení v blízkosti centra. O rezervaci jsem si řekl proto, že jsem měl naplánované ubytování ještě někde v lepší lokalitě a dokonce za lepší peníze. Z prohlídky bohužel nakonec sešlo, ale to mě díky rezervaci moc netrápilo. Sauronův hafánek se v noci činil jako vždy a já v práci upínal všechny svoje myšlenky k novému klidnému bydlení. Po práci jsem volal japončíkovi, že se teda přijedu ještě ten den přestěhovat, ale to bych nebyl já, aby to bylo moc jednoduché. V odpověď jsem totiž dostal velice lámanou angličtinou vyrozumění o tom, že má rezervace záhadně zmizela a ubytování se ruší. Do teď moc nechápu důvody, ale v tu chvíli byl můj entusiasmus na záporném bodě. Další noc s psíčkem přede mnou!!! Další den jsem přes svůj další kontakt řešil možnost úplného odjezdu z města na sady, když jsem náhodou obdržel kontakt na kluka z Čech, který pronajímá pokoj v baráku. Když jsem se podíval do mapy, tak jsem zjistil, že se barák nachází asi 800 metrů od mého současného bydliště. Okamžitě jsem se odpoledne vydal na prohlídku a poznal jsem 3 pohodové kluky z Čech, kteří barák obývají. Představa toho mě naprosto nadchla a tak jsem okamžitě přijal nabídku a druhé den jsem se po práci odstěhoval. Stěhoval jsem se až druhý den, protože zrovna jsem mohl přespat v samostatném pokoji u Petera, a tak jsem nemusel spěchat. A od té doby bydlím už 2. Týden tady. Bohužel jsem stále daleko od centra, ale bydlení je tu naprosto parádní a užívám si svého vlastního pokoje, z kterého zrovna píšu tento blog (a psal jsem i minulý). Zatím tu mám v plánu ještě cca 2-3 týdny zůstat, ale tady na Zélandu člověk nikdy neví J Příště se rozepíšu o papírování kolem příjezdu a hledání práce J A ano – už mi jdou vkládat obrázky jupííí.

 

První krůčky na Novém Zélandu!

A jsem tady!!! Jsem na Novém Zélandu! I přes únavu jsem pociťoval nadšení už od první chvíle, kdy jsem uviděl pod sebou ostrovy, které se měly stát na několik dalších měsíců mým domovem! Moje dvanáctileté já (které je někdy dost silně se projevující, jak všichni dobře víte) křičelo nadšením – jsem ve STŘEDOZEMI jééééé!!!! To pravé dobrodružství začíná! Teď už si najdu jen dalších 8 společníků do svého společenstva a zničím Prsten..ehm.... A moje dvacetičtyřleté já si znovu uvědomilo, co všechno mě čeká – zařídit mobil, ubytování, bankovní účet, IRD, najít si práci – a to všechno v naprosto neznámém prostředí. No jsem už tady a nějak se s tím poperu J S tou myšlenkou jsem opouštěl letadlo. Naštěstí všechna naše zavazadla dorazila v pořádku a prošli jsme i různými kontrolami na letišti, které řeší jestli nevezeme do země nějaké zakázané rostliny a předměty. Nový Zéland si svojí přirozenou krajinu chrání a kdyby sem nějaký turista dotáhl nějaké nové květiny, tak by to mohlo mít fatální důsledky. Trošku jsem se bál imigračních úředníků, protože jsem četl mnoho příběhů, kdy byli lidé posláni domů z různých důvodů a nebo strávili i několik hodin čekáním na konečný ortel úředníků. Ale paní na přepážce byla hodná a vyptávala se mě jen chviličku. Po obdržení razítka mi už nic nebránilo k vstupu do země. Hned na letišti jsme si s Jirkou koupili Vodafon sim kartu, protože bez místního čísla bychom se nikam daleko nedostali. A následně vyrazili ověšeni všemi těmi bágli z letiště. Zéland nás moc přívětivě neuvítal. Bylo zataženo a hodně foukalo. Vyšli jsme z terminálu a hledali jsme autobus. Znovu jsme oba využili možnosti couchsurfingu. Oba jsme nezávisle na sobě obepsali velké množství  potenciálních hostitelů v Christchurchi a oba jsme obdrželi pozitivní odpověď od Craiga. Ten nám poslal dobrý popis cesty až k němu domů. Museli jsme nejdříve zajet jedním autobusem na centrální autobusový terminál a následně pokračovat dalším až do blízkosti jeho domu. Na zastávce stál pokuřující řídič, a tak jsme se rozhodli ho zeptat jestli čekáme na správném místě. A v tu chvíli se ukázal jeden zásadní problém, který mě více či méně provádí do dnes. Když jsem odjel na Nové Zéland, tak jsem věděl, že se tu mluví anglicky. Nejsem ani zdaleka na úrovni rodilého mluvčího, ale myslím si, že umím anglicky docela obstojně a domluvím se bez větších problémů. Ale když jsme se zeptali pana řidiče, tak jsem se snažil vstřebat jeho odpověď několik minut a musel se zeptat, co tím chtěl básník říci. Prostě skoro jako by mluvil elfsky (což samozřejmě ve Středozemi potěší, ale ve chvíli, kdy jsem na Zélandu a potřebuju se dopravit na místo noclehu, tak není úplně to pravé ořechové). Nakonec jsme pochopili, že jsme na správném místě a pan řidič nás za chvíli nabere a odveze až na hlavní terminál. Ale tahle jejich novozélandština je prostě síla :-D naštěstí takhle nemluví úplně každý, ale třeba 80 % lidí na stavbách bohužel ano :-D Takhle silný akcent jsem úplně nečekal. V mépráci jsem si vyslechnul a většinou i porozuměl většině přízvukům (nejvíce mě potrápil přízvuk Skotů :-D ). Do dneška trénuju a učím se, ale některým lidem je pro mě hodně těžké porozumět a zvláště, když k tomu přidají ještě nějaký slang a spešl slovíčka, tak jsem úplně namydlenej :-D No ale v každém případě jsme dojeli na terminál v pořádku, a protože se jedná o velice moderní budovu, tak jsme bez problémů pochopili, kdy máme vystoupit. Jinak k MHD v Chrisu. Je zde velké množství zastávek a jízdním řádu jsem napsány jen některé „velké“ zastávky a přibližné časy. To přibližné je důležité, protože tu autobusy prostě nejezdí prakticky nikdy včas. Zlaté MHD v Hradci. Místním autobusům se říká Metro (asi si tím něco kompenzují) a zastavují na zastávkách na znamení a to ať už z autobusu nebo ze zastávky. V každém případě jsme na terminálu přesedli do dalšího autobusu a v něm už jsme se trošku báli, protože jsme nevěděli jak poznat, kdy dát řidiči znamení pro zastavení. Autobus řídila starší paní, která naštěstí neměla tak silný akcent, a tak jsem ji ukázal popisek naší cesty a poprosil o zastavení na místě určení. A jeli jsme. Jeli jsme 5 minut….10…..20…..25…..už mi to připadalo jako věčnost a začínal jsem ztrácet naději, protože mi přišlo, že jsme už pěkně daleko od centra města (A ono jsme taky měli být, protože naši hostitelé bydlí v odlehlejší  části města). A najednou paní řidička prudce zastavila a zavolala si nás jakože, kde to měla zastavit. V tu chvíli mi běželo v hlavně mnoho scénářů následujících události a žádný z nich nebyl moc pozitivní. V jednom jsem nebohou řídičku zbavil řízení autobusu, nasadil si pirátskou čepici, vyhlásil koráb za svůj a následně přestavěl autobus na svojí ubytovnu, v které bych objížděl Zéland. Naštěstí se nenaplnil ani jeden ze scénářů a paní řidička nám řekla, že to můžeme vystoupit tady a že jen o pár metrů přejela zastávku. A tak jsme vyrazili do tmy směr Palmers road, která měla být podle všeho jen 5 minut pěšky. A i přes to, že už jsme měli mít jen pár metrů k domu, tak jsme si nebyli zdaleka jistí směrem.  Byla už noc kolem 10 hodiny a tak všude byl klid. Když v tu chvíli jsme uslyšeli kroky na cesty před náma a ze tmy se vynořila postava, kterou jsme se rozhodli kontaktovat s dotazem na správný směr. Ta postava se nás rozhodla kontaktovat v tu samou chvíli a když se nás zeptala, jestli jsme couchsurfři, tak bylo hnedle jasné odkud vítr vane. To byl samozřejmě náš hostitel Craig, který zrovna mířil na noční směnu (pracuje v hotelu). UF! Ovedl nás do svého domu. Přivítal nás i přes spěch velice příjemně a následně nás nechal úplně samotné v baráku, kde bydlí ještě se svým dlouhotelým kamarádem Peterem, kterého jsme měli potkat až druhý den. Byli jsme v místě, které se nám mělo stát na několik dalších nocí domovem! JUPí!!!!

O ubytování, zařizování nezbytností a prvních pracech budu psát zase příště. Pokudim se psát více kratších článků, abych se dostal více do aktuálnosti (momentálně jsem na NZ už 3 týdny – toto letí :-D ) – platí to samé, co předtím – není moc času na formátování a fotky nějak haprují – snad jich trochu více brzy nahraji na svůj facebook, tak doufám, že se Vám moje psaní libí J

Taiwan - 2. část

Takže kde jsem to skončil? A ano na Taiwanu  Teď mi to zpětně přijde, že už to je aspoň 5-6 týdnů a přitom jsem z Taiwanu odletěl teprve před necelými 14 dny. V každém případě jsem vstával docela brzo a vyrazili jsme s Jirkou na výlet. Ale ještě před ním jsem si dal snídani na hostelu. Snídaně fungovala principem švédských stolů a bylo zde pečivo (samozřejmě toustové chleby a bagetky – s naším českým chlebem jsem se už dávno rozloučil) a pak tuňák, burákové máslo, nějaké salámy a kupa místních snídaňových specialit. U nich se na chvíli zastavím. Byla zde mísa s hmotou, která vypadala jako lehce převařená rýže a pak další misky plné těžko specifikovatelných ingrediencí. Něco vypadalo jako nějaké výhonky, taky nějaké zelí a nějaká další zelenina a asi i trochu masa. Vzal jsem si talíř a říkal jsem si, že musím vyzkoušet místní snídaňové dobroty. Navíc mi většina místního jídla do dnešního dne chutnala (něco z night marketu a něco z různých stánečků), a tak jsem se na to docela těšil. Nabral jsem si plný talíř – na půlku jsem si dal rýži (šak tu přece mam rád, ne? – to mi běželo hlavou) a na zbytek talíře po troškách od dalších ingrediencí. A k tomu jsem jen tak pro jistotu přihodil jeden toust a kousek tuňáka. Udělal si místní čaj a pustil do těch místních mňamek. A jak už Vám asi trošku došlo, tak to všechno byl spíše takový opak :-D Nejdřív jsem zkusil tu „rýži“, která nechutnala vůbec jako normální rýže, kterou jsem měl třeba předešlý den k obědu, ale jako taková fakt špatná ovesná kaše. A ostatní jídla na tom dost podobně. Ta už měla tedy většinou výraznější chuť, ale všechno to prostě chutnalo HROZNĚ! A já toho měl plnej talíř. V tu chvíli jsem si všiml takového energického Taiwance, který mluvil asi nejlépe anglicky ze všech Taiwanců,které jsem potkal, jak se vybavuje s ostatními a doplňuje jednotlivá jídla a v tu chvíli mi došlo, že pokud to nehodlám sníst (a to jakože fakt nehodlám), tak budu muset jít kolem tohoto sympatického a usměvavého člověka, který je nejspíše majitel a nebo manažer hostelu a celý talíř vyhodit. No to bude veselý start, když vyhodím tradiční taiwanskou snídani  – určitě mi pak plivne do pití a nebo k nám začnou dovážet jen vadné MP3 přehrávače. No talíř jsem nenápadně odsunul a začal si chodit pro další tousty a tuňák a vyčkával jsem. V průběhu jsem vypil několik čajů a skvělých pomerančových džusů a toustů jsem snědl tolik, že jsem následně nemusel do odpoledne nic pozřít. Ale pán rozhodně neměl v plánu odejít, a tak jsem nakonec musel jít na pochod hanby a celý talíř vyklopit do koše. Snažil jsem se tvářit hodně provinile a při tom jsem se moc omlouval, že to jdu vyhodit a jako obraný argument jsem používal fakt, že místní obědy a večeře mi moc chutnají, ale snídaně se úplně netrefily do mého vkusu. Reakce toho pána byla v pohodě a minimálně na povrchu se stále usmíval a vyjádřil pochopení (je možné, že nejsem první turista, který to udělal – aspoň doufám :-D ). Když jsem toto měl zkrku, tak jsem po krátkém plánování a relaxu vyrazili s Jirkou směr Elephant Mountain. A v tu chvíli jsem si uvědomil velkou výhodu, kterou Taiwan a vlastně sám Taipej má. Všechno je v dojezdu metra! Ať už chci do přírody/centra města a nebo si užít trochu místních památek, tak vše je přímo v Taipei a nebo v jejím nebližším okolí. Někdo z našeho milovaného města může namítnout, že Petřín je taky v dojezdové vzdálenosti, ale já mluvím o opravdové přírodě s pořádným výšlapem. A to naše volba nebyla zdaleka jediná možnost, ale vzhledem k její blízkosti a dobrému hodnocení na internetu jsme se rozhodli nakonec vyrazit tímto směrem. Po pár minutách cesty metrem jsme vystoupili na konečné jedné stanice, od které stačilo ujít jen pár metrů a už už jsme byli u úpatí těchto hor. Nebylo zde úplně moc lidí, ale pár turistů se přece jenom našlo, a tak jsme cestu našli celkem snadno.  Od začátku byla prakticky celá naše cesta po schodech. Bylo slušné vedro, ale naštěstí jsme byli většinou schovaní pod stromy. Po nedlouhé cestě jsme dorazili na jeden z vrcholků místních hor, kde byla řada turistů a v tu chvíli se konečně ukázalo, že Taiwanci pochopili, kdo k ním z takové dálky přijel, protože dvě mladší Taiwanky mě požádali o společné foto. Nahodil jsem svůj typický výraz „modrá laguna“ a usmál se do jejich Samsung. Po četných žádostech jsem jim i dal několik autogramů. (No dobře – prostě chtěli se mnou a s Jirkou fotku – prej se to lidem z Evropy na Taiwanu občas stává, tak se to aspoň jednou i poštěstilo nám :-D ). Dále jsme z mapy vyčetli, že máme několik možností okruhů s tím, že nejvyšší bod celé trasy je 1350 metrů. Rozhodli jsme se, že chceme určitě jít delší okruhy, protože kolikrát se člověk za život podívá na Taiwanu do hor, a tak jsme vyrazili po dalších schodech nahoru. V jednu chvíli se cesta rozdělovala. Jedna cesta se zdála více do svahu, ale podle všeho by měla rychleji mířit k cíli a druhá mířila pozvolnějším tempem vzhůru. Znáte takové ty kouzelné dědečky z pohádek, kteří se vždycky objeví v určitý moment a pomůžou hrdinovi v jeho nesnázi? Tak tohle byl jeho opak :-D (narazili jsme později ještě na jednoho kouzelného dědečka, ale ten byl ten pravý pozitivní pohádkový, ale o tom až déle). Usmíval se u rozcestí a říkal „sejm, sejm“. Z čehož jsem vydedukoval(přeložil, protože „Same“ znamená stejné), že obě cesty jsou podobné a jen ta jedna bude o trošku prudší. A tak jsme se vydali na tu rychlejší. Tady musím zmínit fakt, že po tom co jsme četli na internetu jsme se rozhodli pro žabkovou obuv. A právě v tomto momentu se nám to málem hrubě nevyplatilo, protože po nějaké době se normální „schodová“ cesta přetavila v takovou trošku lehčí verzi feraty – železné cesty. Lez jsem po žebříku a provazech s batohem na zádech a s tou nejhorší obuví, kterou jsem si mohl vybrat. Chvílema jsem se bál, že se mnou řetěz utrhne a také jsem spoustu sil soustředil na udržení žabek na noze, protože jsem věděl, že mě čeká ještě dost kilometrů a na boso se mi nechtělo chodit po celém Taipei. Nevím jak se to povedlo, ale nakonec jsme to všechno zvládli a vylezli nahoru zřejmě na cestu, po které bychom šli, kdybychom vybrali tu pozvolnější (po které samozřejmě šla většina turistů). Následně jsme se vydrápali na nevyšší bod. Zde a následně i na dalších místech jsme narazili na malé posilovničky s lavičkou a činkami. Zde cvičili pravděpodobně místní (většinou starší) obyvatelé, kterým podle všeho mohlo být od 50 do 1000 let. Byli slušně vypracovaní a probodávali nás jejich sveřepé pohledy. I když jsem před tím navštívil místní chrám, tak mi přišlo, že až teď jsem uviděl pravé místní mnichy čerpající energii z okolí a udržují místní starověké tradice po tisíce let. A nebo to prostě taky byli důchodci z „bytovek“, které jsem viděl pod kopcem. Na Taiwanu je možné všechno. Jirka si taky trošku zaposiloval, ale já jsem usoudil, že po tom, co jsem přežil železnou cestu, tak nebudu pokoušet osud tento den podruhé a činky jsem sledoval jen z uctivé vzdálenosti.  Když jsme následně šli po hřebenu, tak jsme narazili na cca 10 psů, kteří jen tak leželi vedle cesty a celé místo se zdálo jako nějaký provizorní útulek. Našeho hositele Chyoa jsme se ptali den před tím, jestli jedí také psy (Navrhují sníst psy!!! – Cimrmanovci pochopí) a ten nám se smíchem sdělil, že u nich jsou psi v bezpečí, ale že v nedaleké Číně nejsou zdaleka tak v bezpečí a tihle vypadali jako kdyby právě přeplavali moře mezi Taiwanem a Čínou, ve které těsně utekli řezníkovi z lopaty (Tak nějak se to říká, že? :-D) a po mnoha útrapách mohou spokojeně dožít na místním kopci, kde pomáhají střežit mocné tajemství nesmrtelnosti mnichů. Jeden pejsek hlídal na skále, ze které byl krásný výhled na celé město, kde jasně dominovala Taipei 101 a při přiblížení dal jasně najevo, že na jeho skálu rozhodně není dost místa pro dva. Zbytek cesty už se nesl v pohodovém duchu a po několika hodinách jsme vylezli zase na kraji Taipeie. A protože jsme po horách nachodili pěkný pár kilometrů, tak jsme vůbec netušili, kde jsme a kam máme jít. Chvíli jsme bloudili při hledání metra, ale nakonec jsme se rozhodli pro nejjednodušší řešení a vyrazili směr Taipei 101, která se tyčila v dáli a odkad jsme věděli, že nám jede metro. Při cestě jsme narazili na naprosto luxusní pekařství, kde jsem si za pár místních dolarů koupil místní čokoládovo/kakaový zákusek a jen při pomyšlení na něj se mi sbíhají sliny (a po hrozné snídani u mě zase místní kuchyně získala plusové body). Když už jsme dorazili k centru, tak už byla tma, ale protože senám ještě nechtělo domů, tak jsme se zatoulali do okolí mrakodrapu a sledovali místní noční život. V hlavních ulicích bylo množství pouličních umělců (kouzelníci, akrobati..), kteří podle všeho pocházeli z Evropy nebo USA a předváděli své umění divákům a následně vybírali peníze a podle počtu příspěvků se rozhodně nemají špatně. Chvilku jsme bloudili po centru, ale i když jsme věděli přibližný směr, kterým bychom se dostali do hostelu, tak jsme se nakonec vydali směrem k metru a jeli domů. Večer nás ještě přišel navštívit Chayo a rozloučit, protože jsme příští den měli už odlítat a tohle byla poslední šance na setkání. Poděkovali jsme za všechnu jeho péči. A musím říci, že se couchsurfing osvědčil jako naprosto skvělá služba a brzy se mi to mělo znovu potvrdit. Po příjemné sprše jsem zalezl do své kóje a i přes cca 20 km v nohách a velkou únavu si mé tělo stále nestihlo zvyknout na časový posun a znovu jsem usnul až po půlnoci.

Ráno jsem vstal až těsně před koncem snídaně, a tak jsem rychle pospíchal a hlavně se velkým obloukem vyhýbal místním mňamkám. Nacpal jsem do sebe pár toustů s tuňákem a vypil několik čajů a pomalu se pobalil a odhlásil jsem se z motelu. S Jirkou jsme zůstali ještě asi do 2 odpoledne ve společných prostorech, kde jsme relaxovali a plánovali, co udělat s posledním dnem. Letadlo nám letělo až v 11 večer, a tak jsme měli spoustu času na ještě jeden výlet. V tu chvíli jsem mimochodem začal psát tento blog. Z motelu jsme se vydali směr chiang kai-shek Memorial hall (A ano tohle jméno jsem si musel vygooglit). Hned po východu z metra jsme uviděli obrovské náměstí, které ohraničovaly 3 obrovské budovy a jedna velká brána. 2 budovy, které byly naproti sobě byly obrovské paláce naprosto shodné a v dáli se vypínala obrovská budova, která vypadala jakože by mohla být ten memorial hall. Dvě stejné budovy byly asi v minulosti nějaké chrámy v současnosti přetavené v národní divadlo a galerii (pokud si dobře pamatuji). Uprostřed náměstí jsme zrovna stihli pompézní ceremoniál sundávání vlajky vojáky. Vojáci motali  vlajku trochu zbytečně dlouho a tak jsem po nějaké době se vydal směr memorial hall, kde byla velká socha nějakého místního starověkého vládce. Celé to působilo naprosto pompézně. V mezičase se setmělo a náměstí se ponořilo do tmy narušované reflektory na jednotlivých budovách. Reflektory ještě podtrhovaly celou atmosféru. A protože se už blížil pomalu ale jistě náš odlet, tak jsme se rozhodli vydat směr metro. Protože jsme měli ještě trochu času, tak jsme vystoupili o jednu stanici vedle hlavní autobusové stanice, kde se podle názvu stanice měl nacházet nějaký další chrám. Toho jsme hned následně litovali, protože chrám tu možná někdy stával, ale dneska už ho asi připomínala jen nějaká bytovka nebo úřad. A tak jsme vyrazili směr hlavní autobusové nádraží. Cesta se zdála jednoduchá, protože jsme měli prakticky jít jen po hlavní silnici. Když jsme dorazili na místo určení, tak jsme nějakou dobu nic, co by připomínalo autobusové nádraží neviděli. Později jsme zpozorovali budovu připomínající nádraží, ale na druhé straně ulice, což obvykle není problém, ale od druhé strany nás oddělovaly asi 4 pruhy silnice s žádnou možností přechodu. Začli jsme pobíhat kolem a následně se ptát kolemjdoucích. Narazili jsme na studentíka, který sice nemluvil anglicky, ale pochopil naši žádost a ukázal nám v nedaleké ulici podchod. Provedl nás do podzemního bludiště a následně nám ukázal směr stanice. I když jsme následovali ukazatele, tak jsme se v přelidněném podzemí ústícím nejspíše do velkých obchodních center, protože jsme občas i procházeli přímo středem obchodů. A v tu chvíli přišel moment, kdy se nám měl vesmír odvděčit a vyvážit síly kouzelných dědečků. Toho horšího už máme za sebou a tak se před náma zjevil starší pán, který nemluvil prakticky anglicky, ale pochopil naší prosbu. A najednou se začly dít divy! Provezl nás podzemním labyrintem a jezdili jsme přes různá patra, procházely různými dimenzemi a přísahal bych, že jsme prošli i hvězdnou bránou a najednou jsme se octili v obrovské hale (kde se sakra vzala?!?), kde se podle všeho nacházela hlavní autobusová stanice. Ovšem kouzelný dědeček nebyl jen tak obyčejný kouzelný dědeček, ale zkušeně proškolený a zkušený rádce, kterého napadlo se zeptat odkad jsme. Řekli jsme, že z České republiky a ukázali jsme pasy, protože moc nerozuměl. V tu chvíli nás zachránil od dalšího bloudění, protože se zeptal jestli chceme na letiště. My samozřejmě odpověděli, že ano (celá rozmluva probíhala v takovém tom mezinárodním jazyce – ruka/noha a k tomu nějaké to slovo) a najednou se vydal zpět s tím, že ho máme následovat. A my celí zmatení a unavení jsme mu běželi hned za zády. Znovu jsme vstoupili do hyperprostoru, prošli labyrintem světa a rájem srdce až jsme dorazili do mnohem menší haly, kde bylo jen několik autobusových zastávek, ale byla tam ta naše!!! Autobus směr letiště!! Jupí! My se možná i na ten Zéland nakonec dostaneme. Koupili jsme si lístky, sedli do autobusu a vyjeli. Za několik hodin jsme už seděli v letadle směr Sydney a následně Nový Zéland!!! To, že jsme nejdříve přijeli na špatný termín a následně museli přejíždět a tahat se všemi zavazadli už ani nemusím zmiňovat :-D A tím velice úspěšně skončilo naše dobrodružství na Taiwanu! Bylo to naprosto super!!!

Příště už se zaměřím na začátek pobytu na Novém Zélandu – ubytování, administrativu a práci a vůbec život kolem. Bohužel jsem zase bez času a tak to nebude úplně správně naformátované a fotky asi taky moc nebudou (google mě nějak zlobí), ale snad to hlavní jsem tu zaznamenal J Rád si přečtu nějakou Vaší zpětnou vazbu, protože to píšu hlavní pro Vás a doufám, že je to aspoň trošku záživné.