Cesta tmou

Po únavném a hlavně mokrém Kepleru jsme potřebovali na pár dní oddych od tracků. Konečně jsem si dal první fish and chips (od té doby jsem si na tomto anglickém pokrmu pochutnal několikrát a můžu říci, že tahle první várka byla bohužel jedna z těch horších) a usilovně jsem sušil svoje boty a prakticky všechno vybavení, které jsem využil na Kepleru. To zahrnovalo rozesetí mého oblečení po kempu ve společných místnostech a sušárnách a rozhodně jsem nebyl jedinej, protože i následující den prakticky celý propršel. Největší byl boj s pohorkami, ale nakonec se je po dvouch dnech tak nějak podařilo vysušit! Jeeeej! Když jsme se dali tak nějak do kupy, tak bylo na čase vyrazit dál, a protože bylo počasí stále spíše nepříznivé, tak jsem se rozhodl rozhodit znovu sítě na couchsurfingu a překvapivě úspěšně a díky tomu jsme ten den měli o nocleh postaráno, ale nejdříve jsme měli dva mezicíle – navštívit další jeskyně a město Invercargill.

První fish and chips!

Tentokrát se jednalo o jeskyni, která šla projít celá až na konec s tím, že kousek od konce se mělo nacházet jezírko, které podle všeho mělo být překonatelné římsou, která se nacházela pod vodou na jedné z jeho stran. Jeskyně byla mnohem jednodušší na průchod než jeskyně na Kepleru a větší část šlo doslova vážně projít. Narazili jsme na mnoho krápníkových útvarů a bohužel i na různé „super-cool“ nápisy na zdech a stropech, které bohužel ubírali na kráse celé jeskyně. Po chvíli jsme potkali pár, který se vracel zpět stejnou cestou s tím, že dorazili k jezírku a nakonec se neodvážili ho překročit. V tu chvíli mi trošku zatrnulo, ale rozhodli jsme se sami přesvědčit na vlastní oči. Čekalo nás několik trošku obtížnějších míst, ale většina cesty probíhala víceméně bez problémů. Byli jsme i docela rychlí, a tak jsme překonali čtveřici, která vyrazila do jeskyně před náma. Od nich jsme zjistili, že se v jeskyni nachází tzv. Glowworms – což je druh hmyzu, který sídlí právě v jeskyních a svítí. My jsme samozřejmě do té doby nevypínali naše světla, a tak jsme je nemohli vidět. Chvíli jsme s čtveřicí postupovali vpřed a zhasínali naše světla a konečně jsem poprvé uviděl svíticí tečky, které byly rozesety převážně po stropu jeskyně. Nebylo jich nikdy nějaké velké množství, ale krásně to dokreslovalo atmosféru jeskyně. Když jsme je předešli, tak jsme po dalších cca 10 minutách dorazili k jezírku (celá cesta trvala cca 25 minut).Jezírko se rozpínalo od jedné stěny ke druhé a bylo asi 4 metry dlouhé. Voda byla kalná a neviděli jsme ani náznak po slibované římse a věřte mi, že takové jezírko v jeskyni nevypadá úplně jako nejlákavější bazén, a tak jsme se rozhodli vrátit zpět. A tak si tak krásně pochodujeme a zhasínáme naše lampy, abychom viděli více červíků až jsme se dostali k jedné trošku problémovější pasáži, kde nebylo úplně jasné, kudy vede další cesta (jeskyně se v některých místech rozvětvuje, ale bezpečná cesta byla značená odrazkami) a některé sekce byly rozdělené do dvou chodeb, které ale nakonec ústili znovu ve stejnou chodbu a rozdílné byly pouze obtížností průchodu. A právě k jedné takové jsme dospěli. Při cestě opačným směrem byla cesta celkem jasná, ale při opačném průchodu prostě jeskyně vypadá trochu jinak. Chvíli jsme váhali kudy tento úsek projít, ale nakonec jsme našli odrazky značící cestu, a tak jsme zase vesele pokračovali. A tak si jdeme a jdeme a už mi ta jeskyně přišla nějak podezřele dlouhá. Mno a už možná tušíte jak ta story pokračovala. Po chvíli jsme se objevili zase u jezírka. Ehm. Ztratit se v téměř jednosměrné jeskyni to už vyžaduje dávku umu, a tak ze mě speleolog asi úplně nebude. V tu chvíli jsme věděli, že prostě to jezírko musíme pokořit. V tom nám částečně pomohla čtveřice, která právě při našem opětovném příchodu překonala jezírko. No nebyl to úplně nepříjemnější pocit našlapovat do vody, kdy člověk nevěděl jestli je dno jen několik desítek centimetrů vzdálené a nebo několik metrů. Ale nakonec jsme jezírko překonali. Čekalo nás ještě několik obtížnějších míst, ale během cca 5 až 10 minut jsme už dorazili opětovně na denní světlo. UF! Díky relativně dlouhému pobytu v jeskyni bylo najednou pěkné vedro. 

Tady můžete možná vidět jezírko...

Jedna z trochu náročnějších částí v jeskyně

Já základní edice

Tak i tohle jsme museli prolézat :-)

Vylepšená edice...

 

Už se blížíme ke konci

Rychle jsme vyjeli do Invercargill, kde jsme ten den jen doplnili nějaké zásoby a vyrazili hnedle na místo, kde na nás čekal náš couchsurfing hostitel. Jeli jsme k jednomu malému městečku cca 50 kilometrů od Invercargill. Dorazili jsme k farmě s velkým domem, kde nás uvítala milá paní v babičkovském věku a hned po příjezdu jsme dostali skvělou poctivou domácí večeři, kterou jsem neochutnal už několik měsíců. Na stole ležela bramborová kaše, dušená zelenina a houby, maso a nějaká zapečená mísa. Mňam! Vážně jsem se skvěle najedl – bylo to bezesporu nejlepší jídlo, které jsem na Zélandu jedl. Následně nás pán domu – farmář s hooooodně silným přízvukem provedl po jeho farmě, což bavilo hlavně Jana, který na farmě vyrostl. Celkově jsem si pobyt na farmě užil znamenitě a byla to skoro jako návštěva babičky. Pán nám ukazoval fotky ze svého mládí, kdy hrál fotbal(ukázal nám fotku a ukazoval postupně své spoluhráče a komentoval to slovy:“No tak ten už je mrtvej….tenhle taky…tenhle ještě ne…a tenhle taky“ ehm) a s paní jsme si popovídali o Zélandu. Dostali jsme s Janem velký pokoj a každý z nás vyfasoval velkou parádní postel. No ráj

Náš pokoj...

Blízké setkání kravího druhu

místní stádo

Naši super hostitelé :-)

! Ráno jsme se nasnídali a vyrazili znova do Invercargill, kde jsme zašli do kina na Deadpoola! A byla to prostě pecka – jen jsem nepochytil všechny vtipy a hlášky, a tak se těším až ho uvidím doma s titulkami.

:-))

Následně jsme vyrazili směr Bluff, což je městečko jižně od Invercargill (ano je to šílené jméno – musel jsem si to vygooglit jak se píše a pokaždé si musím dávat pozor, abych to moc nezkomolil). Zde je podle všeho nejstarší dlouhodobě obydlené místo Evropany a také se zde nachází super-cool značka ukazující jak je daleko z tohoto bodu k jednotlivým světovým metropolím a je to tak super-cool místo, že se sem sjížději převážně čínští turisté, kteří vystoupí z autobusu jen proto, aby si udělali fotečku pod značkou a tím si mohli odškrtnout další políčko ze seznamu zajímavých fotek ze Zélandu. Když jsem vyrazil k značce, tak tam právě taková skupina turistů stála a tak jsem chvíli pozoroval jak se každý musí po jednom a zvlášť i po skupinách právě na tom místě vyfotit. Když jsem vyrazil se podívat na značku a chvíli jsem si ji prohlížel z blízka, tak mi bylo taktně naznačeno, že bych měl dané místo urychleně opustit, protože jinak by jim asi odletělo letadlo do Pekingu. Mno nechtěl jsem před návštěvou jejich prezidenta v Praze udělat nějakou mezinárodní ostudu, a tak jsem vyklidil pole. Tak a příště už vezmu článek trošku více „telegraficky“, protože v následujících dnech stojí za zmínku spíše jen některé události/místa a pokusím se Vás ušetřit těchto dlouhých popisů (i když to asi stejně vyjde ehm)

Vyhodili mě od značky :///

Přes hory a pod horami

 Kepler track byla naše další výzva. Ještě než jsem dorazil na Nový Zéland, tak jsem si vygooglil, že existují nějaké „great walks“ a když jsem si procházel různé obrázky a informace o nich, tak jsem se zařekl, že musím aspoň jeden pokořit. Do těchto tracků spadá několik málo výšlapů rozesetých po obouch ostrovech Zélandu a mají o něco větší podporu DOC (úřad, který se stará obecně o přírodu a turistiku na Zélandu). Huty na great walks jsou mnohem lépe zařízeny a některé mají kapacitu k 50 místům. Také je možné najít mnohem více informací o samotných etapách tracků. Takže se prostě jedná o takové populárnější vícedenní výšlapy po Zélandu. Člověk si musí dopředu zarezervovat místo v hutech i kempech, které jsou rozesety po těchto trackách, což je právě hlavní problém, protože některé z nich jsou vyprodané už několik měsíců dopředu. To že jsou „great“se odráží i na ceně za noc, protože člověk si na některých z nich zaplatí i 54 dolarů za noc na hutu a nebo 18 za kemp. Já si už během listopadu vyhlédl track Routeburn a už v té době byly huty vyprodané až do konce února, a tak jsem neváhal a i když jsem v té době vůbec netušil, co se bude dít, tak si huty zabookoval a zaplatil. Následně jsem ale začal cestoval s Janem a rozhodli jsme se ještě v Quenstownu, že bychom rádi pokořili Kepler track. A protože už většina míst byla vyprodána, tak jsme nakonec zabookovali pouze místo v jednom kepu v půlce celé trati, takže jsme museli ušlapat celý okruh za 2 dny (doporučená doba je na 3-4 dny). Více infa o tracku zde

Profil Kepler tracku

Až do tohoto okamžiku nám velice přálo počasí. Spali jsme vždycky v kempech za pár dolarů (a nebo zadarmo), a tak se nám sprchou a vanou staly jezera, řeky a kohoutky, které byly součástí každého takového kempu. Když jsme dorazili do Te Anau, kde začíná Kepler, tak naše štěstí skončilo a vzhledem k tomu, že jsme potřebovali suchý stan na track, tak jsme se rozhodli pro využití místního hostelu a tam jsme sice platili asi 4krát více, než v kempu, ale vysvětlili mi, že mají takovou speciální místnost, kde je prakticky nekonečné množství TEPLÉ vody a nemusím ani zatápět v kamnech! Zázrak! Hnedle jsem to šel vyzkoušet a oproti jezerům to byla příjemná změna. Chvíli jsem pouze nechápavě zíral, kde se všechna ta voda bere, protože nebylo vidět žádný viditelný vodní zdroj a voda tekla prostě jen tak z takové trubičky, ale fungovalo to znamenitě! 

Začátek cesty :-)

První výhled, když jsem se vydrápal nad les

Ještě jednou jsem tento tajemný vynález vyzkoušel kolem 6 hodiny ráno a už před 8 jsme stáli na parkovišti, kde právě začíná tento šedesáti kilometrový okruh. První kilometry ubíhaly docela rychle. Nejdříve jsme šli převážně podél jezera a následovalo mírné stoupání. Cesta se táhla takovým polodeštným pralesem. Měl mnoho prvků našeho středoevropského lesa, ale přibylo spoustu neznámých rostlin a stromů, které by člověk u nás jen těžko hledal. Hlavně mě zaujal takový vlásečnicový porost většiny stromů. Občas ke mně dolehl přes stromy lehký déšť, ale nebylo to nic vážného. Po několika hodinách jsem se vyškrábal nad les a konečně se dostal na otevřenou cestu na hřebenu, kde jsem si začal vychutnávat výhledy do krajiny. 

Takhle vypadal první úsek

porost stromů z blízka

To ovšem netrvalo dlouho, protože se zatáhlo a začlo pršet. Déšť nebyl nijak silný, ale protože jsme už byli na jednom z hřebenů, tak ho občas okořenil více či méně silný vítr. Déšť během cesty na první hut se několikrát odmlčel, ale vždy se dříve či později vrátil. Na hutu jsme si dali oběd (oblíbenou kombinaci krekry-tuňák). Z tohoto hatu si nejvíce pamatujeme s Janem dvě holky, které vytáhly z krosny nutelu a velký obložený sendvič s (nejspíše) kuřecím masem a dalšími pochutinami. Musím přiznat, že mi v tu chvíli krekry trošku uvízly v krku. U hutu byl taky jeden z bočních výletů. Tenhle byl zvlášť lákavý, protože vedl ke krápníkové jeskyni.  Zapomeňte na vydlážděnou cestičku se zábradlíčkem, kterou znáte z jeskyní u nás v Krasu. 

Ne to ne nelísám ke stejně - tam prostě více místa nebylo

Takhle se nějak "procházelo" jeskyní

Snad se ještě někdy vydrápu ven...

Hned u vstupu nás uvítal potůček napájený deštěn. Jeskyně se už od vstupu více a více zavrtávala do podzemí a už po pár metrech člověk musel začít různě propasovat více či méně úzkými průrvami. V některých momentech se člověk musel prakticky plazit, protože jinak by se dál nedostal. Problém ovšem nebyl pouze se dostat dál v jeskyni, ale trošku to okořenil už zmíněný potůček, který někdy protýkal prakticky celou cestou vpřed. A protože jsem ten den měl před sebou ještě 20 kilometrů po horách, takže jsem rozhodně nechtěl jít promočený z jeskyní, takže moje obratnost dostávala zabrat. Moji rodiče si při mém narození, když se určovala obratnost mé postavičky, si hodily malé číslo na kostce (naštěstí to napravily mojí krásou a inteligencí ;) ). Takže jsem se ve výsledku nedostal tak daleko jako Jan, který se podle všeho v jeskyních narodil. No byla to dost dobrodružná část tracku a zase to bylo trošku něco jiného. V každém případě jsem se brzy zase vydrápal na povrch a vyrazil zase na track. Cesta se vzápětí přesunula ještě na vyšší hřebeny, na kterých se nacházely dva přístřešky, které jsme s radostí využili ke svačině a odpočinku.

Na tracku

Většinu cesty na hřebenech byl déšť(který občas trošku ustal) doprovázen silným větrem, který foukal převážně z pravé strany, a tak jsem měl o dost mokřejší svojí pravou část než tu levou, a tak jsem zjistil, jak se asi cejtil Harvey Dent v Batmanovi. Teda od byl popálenej a já byl mokrej, ale to je prakticky to samé(hahahah). Když jsme začali prudce klesat, tak jsme už věděli, že naše cílová stanice pro ten den blízko. Kolem 7 hodiny večerní jsme konečně dorazili do přístřešku, který byl jen pár kroků od kempu a nacházel se v krásném zeleném údolí. Krom přístřešku nás zde i provokativně vítal nápis, který nabízel místo v hutu za příplatek 32 $.

Přístřešek - místo, kde jsme kempovali (my jsme měli stan za ním v lese)

 A i když už pršet už ten den nepřestalo, tak jsme nabídce odolali a postavili si v lese stany. Díky tomu, že déšť nebyl nijak silný, tak nás stromy ochránily před největším náporem přes celou noc. K ránu pomalu pršet přestalo – sbalili jsme si stany a vyrazili jsme na mini boční výlet k vodopádům, které byly asi 20 minut daleko. Tam jsme dlouho nepobyli protože jsme před sebou měli dlouhou cestu. V kempu jsme si vzali krosny a šlo se. Věděli jsme, že už nás nečeká žádné velké stoupání a ani klesání, ale pořádný flák cesty, které by asi byl relativně na pohodu, kdyby nepršelo tak moc, jak brzy začalo. 

Vodopádeček

Z druhého dne si vlastně pamatuji hlavně ten déšť, který byl o poznání silnější než den před tím a neustal prakticky celý den. Některé části cesty se postupně přeměnily v potoky, jezírka, bažiny a ti všichni se staraly celý den o zpestření naší cesty. U Motorau hutu jsme si dali pauzu na oběd a jedna paní pronesla při sundávání bot památnou větu:“Tyhle boty prej měly bejt nepromokavý.“ Mno a přesně tohle mi rezonovalo v hlavně, když jsem si takhle ťapkal a v každé botě jsem měl takový malý rybníček. A víte, co je ten nejhorší pocit na světě? Když se znovu oblíkáte právě do těch mokrých bot a ponožek po té, co jste už tak trošku uschli v hutu. Ne že bych neměl žádné suché v záloze, ale vzhledem k nastalým podmínkám by to nic moc nezměnilo. A tak jsme se od hutu vydali na posledních 6 kilomentrů, které jsme měli před sebou, protože jsme nakonec celej trak neušli, ale objednali jsme si autobus k rainbow reach, protože představa dalších 9 kilometrů v tomhle počasí byla značně depresivní. Poslední části tracku vedly blízko řeky, která neměla v tu chvíli daleko k vylití, které naštěstí nenastalo před tím, než jsme prošli. I když bylo někde trošku těžší najít cestu a v jednom byla dokonce značená „objížďka“, protože cesta byla poničená, tak jsme nakonec dorazili na parkoviště včas. Jan odjel autobusem pro auto a já čekal cca půl hodiny na jeho příjezd autem. Uf! Bylo to za náma! Cesta to byla náročná a i přes nepříznivé počasí, tak musím říci, že jsem si hlavně první den užil mnoho krásných výhledů a dobrodružství nemůže být vždy jednoduché, že? Za posledních 5 dní do konce Kemplera jsme nachodili cca 120 kilemetrů (2 dny chůze u Mavora lakes – den volna a přejezd – 2 dny Kempler) a byl to prostě super zážitek – a to nás jich mnoho dalších čekalo( a ještě čeká) – dali jsme si pak pár dní od výšlapů oraz, ale o tom až příště : - ) (Jsem už skoro měsíc pozadu, ale je toho tolik a nestíhám- i tenhle příspěvek jsem psal asi 3 týdny a asi to něm bude přičtení poznat – snad to někdy doženu :-))